Strašně rád maluji jazz, říká Roman Brichcín

Inspiraci čerpá z křesťanství, mezilidských vztahů, světa hudby a přírody. Jeho pastózní oleje mají specifickou barevnost. A není divu. Je to reprezentativním dědicem klasiků české poválečné malby Karla Valtera, Josefa Jíry a z mladších autorů zejména Jiřího Sozanského. Seznamte se: Karel Brichcín.

Svá díla, je jich třiatřicet, vystavuje v galerii Crears do 17. června.

„Jsou to práce z posledních dvou let, moc jsem ale do výběru pro výstavu nezasahoval, protože přece jen galeristka zná své prostory nejlépe, ví, jak co bude působit,“ řekl devětapadesátiletý Karel Brichcín.

Kreslí denně. Kromě neděle, tu světí. Jeho systém práce je takový, že si perem načrtává deník.

„Tak jako si někdo zapisuje, co prožil, já své dojmy z literatury, filmu, života kreslím. Pak skici ukládám a po čase zase vytahuju a použiju jako materiál k další práci,“ popsal autor.

Nejraději má, když se v tvorbě dostane do stavu plynutí, když to z něj tryská samo. Některé dny jsou ale snazší, jiné složitější. Do portfolia mu za rok přibude třicet až čtyřicet obrazů.

„Na muzice, zejména jazzu, se mi líbí, že když hudebníci začnou hrát, mají v hlavě nejasně nějaké téma, ale úplně přesně neví, kam je muzika dovede. Baví mě to napětí mezi tím, že tušíte, ale nevíte přesně, jak to dopadne. To mi připomíná, jak tvořím já. Je to hodně podobné,“ prozradil Roman Brichcín.

Náboženská témata se do jeho díla neustále vrací.

„Jsem věřící. Víra, to je něco, co bych nechtěl ztratit. Když člověk zažívá těžké chvíle, tak se má o co opřít, v tom to máme snazší než ateisté,“ řekl malíř.

Barva v obrazech Romana Brichcína má specifickou funkci, vytváří spirituální prostor pro víceméně statický děj. To co je v jeho obrazech dynamické, se odehrává uvnitř. Je to Jákobův zápas s andělem, který si musí každý sám vybojovat.

„Jsem ráda, že se mi podařilo Romana získat pro naši galerii. Sledovala jsem ho delší dobu, ale teprve nyní jsme se stali přáteli. Výhodou toho, když člověk vybuduje galerii s dobrým jménem, je, že když osloví výtvarníka a ukáže mu portfolio, je už víceméně polovina práce za ním. Ale samozřejmě stále je nejzásadnější se poznat, najít společnou řeč a sympatie,“ popsala Ingrid Kitzbergerová.